Pohřeb
Pohřeb Honzíka Širokého
Odchodem Honzíka Širokého, kterému za dva měsíce by bylo třináct roků, zůstává v rodině, ve škole i v životě, který ho teprve čekal, velká nenaplněná mezera, chybějící poslání, které jako dar života dostal od Boha. Je třeba, aby jeho poslání zde ve viditelném světě nyní za něho převzali ti, kteří zůstávají. Spíš než jeho rodiče, i když se zdá, že rodiče především, měli by to být chlapci a dívky jeho věku, spolužáci a přátelé, aby za něho po jeho odchodu udělali hodně dobra.
Bůh Honzíka odvolal, jeho poslání ve světě mezi námi však zůstává nenaplněno. Prokažme mu lásku tím, že budeme aktivní v dobru, plni lásky k druhým, aby, až budeme jednou sami se sebou účtovat, mohl být Honzík spokojen, že jeho život se i přes jeho odchod naplnil.
Zaplňme Honzíkovo místo o to větší aktivitou směrem k dobru, o co více cítíme, že nám bude chybět, o to víc, čím víc jsme ho měli rádi. Honzík žije, pravda v astrálním těle, které podle výzkumů odborníků, např. profesora Moodyho nebo Dr. Rossové a mnoha dalších v těle, které sice nevidíme, ale je to tělo a bytí reálné. Honzík se bude moci rád zúčastnit toho všeho, co jeho jménem, na jeho místě vykonáme. Je to pro lásku, kterou měl, protože láska, jak říká apoštol Pavel, nikdy neumírá. Láska jde s námi i do zásvětí na věčnost. Dnes totiž má Honzík tam u Boha už jiné možnosti, které my zde zatím nemáme. Jsou to ještě větší možnosti spolupráce, než kdyby žil dosud zde mezi námi.
Honzík je náš kamarád, který padl v boji se svou chorobou, která v plné síle propukla a vzala mu biologický život, jak to u projevů zákeřných chorob bývá. Proti tomu nejsou zatím známy obranné prostředky. Kromě duchovních prostředků, jako je např. modlitba, člověk nemůže konat nic účinného proti.
Zanechá zde Honzík po sobě stopu? Ano, my se s jeho odchodem nechceme a nesmíme smířit. Jeho život byl natolik vzácný a nadějný, že stojí za to, vzít si za své, to podstatné z jeho poslání nahradit. Nahradit to, co nahradit lze. Tím Honzíka s láskou přimějeme, aby nám tam ze zásvětí, kde nyní je, pomáhal. Láska volá lásku. To žádá od nás Bůh. Honzík žije. Odchodem z tohoto světa se tvým věrným služebníkům život neodebírá, jen se promění v život osvobozený od tíže hmoty a těla. Promění se v život o to víc obdařenější, oč nynější osvobození od pomíjivých zákonů může lidské bytosti odchod z tohoto světa k Bohu dát.
Bude to jeho pomoc. Člověk je víc než tělo. Spolupráce s Honzíkem v lásce skrze víru může konat divy. Díky Honzíkově oběti hlavně za nás mladé, za které se obětoval, můžeme se my všichni stát výjimečným. Můžeme být výjimečnými jako širší rodina, kterou s námi všemi vytvářel. Uvěřme, že dnes má chlapec už jiné možnosti. Pokud nedovolíme, abychom na něho zapomněli, a budeme chtít něco za něho udělat, bude nám, kvůli naší lásce, v tom, co v té věci pro něho uděláme, pomáháno, ať je to cokoli.
I tam v zásvětí se musí náš milý přítel snažit. Vyvíjí se i tam. Bude se vám podivuhodně vše dařit. A nadto, Honzík může udělat teď svými možnostmi skrze nás daleko víc, než by udělal zde před svým odchodem. Musí však konat skrze někoho, kdo tomu všemu uvěří a kdo ho má rád. On nám tak přiblíží Boha víc, než třeba i nějaký obdařený člověk žijící zde na zemi. Jen tehdy, budeme-li to chtít přijmout. Skrze Honzíka se bude projevovat Bůh sám se svou nepředstavitelnou mocí ve své lásce k nám. Láska má svou moc, vždy se s mocí projevuje, je to moc dobra. Láska nás všechny spojuje. Láska je Bůh sám.
Homilie při rozloučení z kostela neposkvrněného Početí Panny Marie
v Brně na Křenové dne 10. června 2009, při zádušní mše sv.
Jan Blaha